Dopisy Milady Horákove z pankrácké cely smrti

27. června 2020 to bylo přesně 70 let od popravy, kterou komunistický režim vykonal nad Miladou Horákovou. Proto jsem sáhl po téhle audioknize (jejíž ukázka je slyšet i na konci videa z prvního odkazu). Kniha se nezabývá ani jejím životem, tím, co dělala nebo procesem. Je to přesně to, co slibuje titulek. Dopisy.

Ty jsou osobní, adresovány nejbližším. Jak to, že jsou tedy vydané veřejně? Důvody jsou následující. Milada je sepsala, aby pozůstalým nechala něco trvalejšího, než slova vyřčená během poslední návštěvy. Tyto dopisy zhustla propletla morálními apely, výzvami a také skvěle zaznamenala své kvality, jako čestnost, rovnost, poctivost a neochvějný příklon k pravdě a svobodě. Právě připomenutí tohoto náboje je přínosem pro celou společnost.

Dalším důvodem je i komplikovaná historie samotných dopisů. Komunistům se sice podařilo veřejnost oblbnout tendenčním vysíláním, ale i tak měly z dopisů obavy a pozůstalým je, přáním odsouzené navzdory, nepředali. Po celou dobu komunistického režimu byly někde zašité (naštěstí ne zničené).Po revoluci se o jejich nalezení přičinila i nová ministryně spravedlnosti Burešová (která na konci 60. let obhajovala rodinu Palachovu) a teprve tehdy mohly být doručeny lidem, kterým byly zamýšleny. Mnozí z nich se však téhle chvíle už nestihli dožít. Proto je teď na nás, abychom těmto řádkům věnovali pozornost a abychom si lépe uvědomili, jak důležitá je svoboda a abychom si z Milady vzali příklad. Možností nám poskytuje nepočítaně.

Dopisy, byť psány v temné cele neposkytující naději, jsou lehké, láskyplné a hřejivé. Přednesu se citlivě zhostila Taťjana Medvecká.

Knihu bych doporučil každému, zejména těm, kteří, stejně jako já, minulý režim nepamatují na vlastní kůži. Velmi emotivně rozšíří poznání o historii, ke které se ve škole bohužel (!) už nestíháme dostat.