Kolmo na Moskvu

Milana Martince neznám, kniha mě oslovila v rámci slev při příležitosti narozenin Audiotéky. Cyklotrempování, navíc v Rusku a českýma očima. Znělo to dobře. Přihodil ji do košíku k ostatním. Zanedlouho ale i sama audiotéka byla nespokojená s počtem titulů v košíku. Nevím proč, ale nutilo mě to nakupovat na dvakrát. Mě to spíš donutilo udělat čistku a tahle kniha byla mezi těmi, co do dalšího kola neprošly. Druhý den mi to ale stejně nedalo a pár z těch vyřazených jsem přeci ještě dokoupil.

Trochu paradoxně (anebo právě pochopitelně) to pak byla zrovna tato, co mě lákala nejvíc. Jenomže!

Jenomže to povídání odsýpá stejně jako samotné cyklocesty, o kterých pojednává. Místy je zdlouhavá, možná trochu nudná. Příběh se odvaluje pomalu, někdy působí jen jako strohý výčet obyčejných zážitků (třeba kde si co koupil ke svačině a za kolik). Ty jsou doplněny třeba historkou o krácení času (sestavování statistiky o tom, jaké značky bude mít prvních 5 aut, která potká), nebo zajímavostí dané lokality (rodný dům Hitlera). Styl a náboj vyprávění mi vůbec připomínal pořed Kalendárium se Saskiou Burešovou. :) I audio přednes tenhle pocit umocňoval.

Tím bych tu knihu ale rozhodně nechtěl shodit. Zase totiž platí příměr k cyklocestám. V danou chvíli to není kdovíjaký terno, ale celkově je to nezapomenutelná a hluboká etapa života, neopakovatelný zážitek. V knize jsou 4 velké cesty, do 4 hlavních světových směrů. Na sever přes Skandinávii, na Balkán na jihu, na východ do Moskvy a konečně na západ, až do Portugalska.

Tenhle borec na kole navštívil přes tři desítky evropských zemí a umí nasáknout i zprostředkovat podněty z každé cesty. Zároveň se mi líbil jeho přístup. Je samostatný, připravený na všechno. Nejede na styl, ale pragmaticky. Zvládá to, přestože má normální zaměstnání a asi dokáže vyjít i když má k dispozici omezené zdroje. Často projevuje vděčnost - svému kolu, počasí i každému místu, kde přespí. Nevychloubá se, nepřikrášluje, prezentuje všechno pravdivě a otevřeně. Takže zpět k jednomu z předchozích ostavců. Napsal jsem, že někdy to se povídání táhne a působí nudně. Ale tady to beru jako klad. V uspěchaných životech dneška to totiž přináší zpátky klid a rovnováhu. Plus, trochu se tím dá kompenzovat cestování v době koronavirových karantén. :)