Hluboká práce

Lákavý název, osvědčený autor (četl jsem So good they can't ignore you a byla perfektní), oblíbené vydavatelství. Navíc ve slevě za půlku. Kdo by odolal! Ale ouha… Při četbě mi přišlo, že autor káže naprosto jasné a elementární věci. V hlavě se mi honilo: „To je přece jasný, že se musím soustředit, když chci udělat rozumnou práci...“. Ale ouha. Po dočtení a za běžného provozu jsem si začal naplno uvědomovat, že těmi neduhy trpím.… Naštěstí teď ale vím, co s tím.

První část knihy se soustředí na samotnou myšlenku hluboké práce - co a k čemu to je. Zjednodušená odpověď zní, že je to mentálně náročná práce, která vyžaduje dlouhé úseky velkého soustředění. Jen za těchto podmínek totiž může vznikat velká hodnota. Protiváhou je "mělká práce", tj. úkoly, které k vyřízení tolik mentální kapacity nepotřebují. Normální je střídat oba typy práce, Newport ale varuje před špatným poměrem mezi nimi.

Pokud totiž vyřizujeme mnoho malých úkolů, rozptylujeme se nebo se necháme vyrušovat, naše schopnost soustředit se (a tím pádem i schopnost dělat hodnotnou práci), se snižuje. To je blbé pokud chcete něčeho dosáhnout, být na svou práci pyšní anebo jen pragmaticky toužíte po tom být konkurenceschopní/dobře placení (poslední bod bude díky postupující automatizaci znát čím dál citelněji).

Jenomže malé úkoly, rozptylování a vyrušování číhají na každém kroku. Pisatelé emailů nebo IM zpráv očekávájí rychlou, někdy přímo okamžitou, odpověď. Takové dotazy ale nezřídka chodí chvíli a nenechavají tak na soustředění žadný prostor (přesně tohle se dělo v románu Circle a taky mě to tam pořádně sejřilo).

Autor netepe jenom do emailu nebo messangeru, ale do technologií obecně.

varování již zesnulého teoretika komunikace a profesora na New York University Neila Postmana. Ve svých textech z počátku 90. let 20. století, kdy se prvně rozjela revoluce osobních počítačů, Postman tvrdil, že naše společnost sklouzává do znepokojivého vztahu k technologiím. Poukazoval na to, že už neřešíme pozitiva a negativa nových technologií, nepoměřujeme nové vychytávky oproti novým problémům, jež přinášejí. Místo toho jsme začali předpokládat, že co je hi-tech, to je dobré. Tečka.

Zase jsem souhlasně mručel radostí. Tohle jsou dost často velmi nepopulární názory a nejsou tudíž moc slyšet. Jenže společnost sklouzává a s tím i normy, které nastavuje a očekává.

New York Times mají sekci sociálních médiá a tlačí své novináře, jako je Alissa Rubinová, k rozptylujícímu chování, protože v interneto-centrické technopoli se o takovém chování nediskutuje. Alternativa, nebrat si za své vše, co je internetové, je, jak by řekl Postman, neviditelná, a tedy nepodstatná.

Vytvořit si tak prostředí bez vyrušování se tak může někdy jevit až nereálně. Proto je tu ale druhá část knihy, kde se dozvíme několik strategií, jak se s tím popasovat. Při čtení je hodně věcí jasných, smysluplných a snad si i člověk přikývne, jak si toho byl vědom už předtím a že se toho už drží. Během samotné práce si ale najednou začne všímat, že ty popsané nešvary dělá!

Například - odolat pokušení se rozptýlit je těžší, pokud nevydržíme chvíli nudy. Jak dlouho vám trvá vyndat mobil z kapsy, když máte čekat pět minut na kamaráda? Myslel jsem, kdovíjak není efektivní tyto hluché místa vyplnit třeba rychlým přečtením zprávy. Ukazuje se, že to má i své stinné stránky. A pracovat ještě večer a snaha dohnat něco zanedbaného? Zase vedle. Unavený člověk toho ani moc neudělá, ani si neodpočine na další dávku druhý den. Je to začarovaný kruh, kterému je třeba se vyhnout.

Suma sumárum. Newport nezklamal a na první pohled jasné téma rozpitval a našel v něm nečekaná a hodnotná zjištění, které mají potenciál dramaticky ovlivnit váš život k lepšímu. Jestli se vás toto téma týká, tak knihu doporučuju koupit.

← NovějšíZpět na výpisStarší →