Brave New World (Konec civilizace)

Jak jsem psal v minulém článku, tahle kniha je reakcí (parodií) na utopické dílo Lidé jako bozi. I tady se děj odehrává v budoucnosti, i tady je jeden z hlavních hrdinů příslušník „starých pořádků", který je použit na porovnání obou světů. Ale náhled na ně mají diametrálně odlišný.

Huxley děj zasadil zhruba do roku 2500. Lidé se "pěstují" v lahvích, nemají rodiče a "výrobní proces" se nastaví podle toho, po jakých pracovnících bude poptávka – horda polodebilů nebo pár šikovných hlav, co je třeba. Jsou uzpůsobeni na budoucí práci, od mladého věku je jim vštipováno, jak se mají chovat a co mají cítit k ostatním a co je správné pro společnost.

„ …nosí zelené šaty," pronášel tichý, ale neobyčejně jasný hlas právě uprostřed věty, „ a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech a neumějí ani číst a psát. Kromě toho se oblékají černě a to je ohavná barva. Jsem velice rád, že jsem beta! Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat!…"

anebo

„Ale staré šaty jsou hnusné," pokračoval neúnavný šepot. „Staré šaty vždycky odhazujeme. Radši zahazovat, nežli opravovat, radši zahazovat, nežli opravovat, radši zahazovat…"

Tahle dokonalá indoktrinace probíhá ve spaní a pravidla prakticky všichni bezmyšlenkovitě dodržují. Po práci, ke které byli stvořeni se mohou věnovat povrchnímu trávení volného času… ke kterému taky byli vedeni.

„Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě," uzavřel ředitel, „avšak zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý takový sport nutně vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží. A proto ty elektrické šoky."

Díky tomu jsou všichni spokojení, nebo si to alespoň myslí. Nikdo nerebeluje a pokud přecijen něco nehraje, je tu soma, droga, která jakoukoli nesnáz zažene.

I když se bavíme o roku 2500, Huxley do něj promítl čerstvé novinky nebo nešvary své doby, ve kterých viděl hrozbu. Promiskuita a mělké vztahy (v románu podporované, vyžadované), povrchní zábava (např. pociťové kino), spotřební chování, pásová výroba nebo utíkání od problémů (soma). O jednotlivých aspektech, jejich výhodách či nevýhodách by se dalo diskutovat. To se ale právě bežně moc neděje, protože ve volnu máme, jako společnost, plné ruce (povrchní?) zábavy, nakupování.

Tam kde Wells viděl klid, mír a rovnost, tam Huxley viděl plytkost, emoční plochost a nudu. A bohužel je to právě Huxleyho verze, která se zčásti realizuje. Párkrát mě až mrazilo, jelikož paralel se současností je dost. Nejedna pasáž celkem přesně vystihovala Čínu. Individualita je potlačena v zájmu kolektivu, velký důraz se klade na spotřebu. Knihy a náboženství jsou omezeny, aby neohrožovaly stabilitu společnosti. Znaky úpadku se ale projevují samozřejmě i jinde. Česko nevyjímaje. Na vštěpování názorů máme reklamu, povrchní zábava se najde nejen na YouTube, v nakupování jsme tenhle svět budoucnosti už asi předčili a se vztahy „pomůže“ Tinder. Tady bych ještě zmínil srovnání s 1984 od sociálního kritika Neila Postmana:

„Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.“

Také by šlo říct, že Huxley se obával, že nové technologie nás mohou zbavit nejen svobody, ale i touhy po ní. Jestli vás taková představa děsí, tak si to přečtěte. A jestli neděsí, tak si to přečtěte tuplem. Možná se začnete dívat na svět jinýma očima, chápat cenu, kterou za utopii platíme. Obyvatelé odvážného nového světa totiž měli pocit, že žijí v utopii, zatímco čtenář měl větší nadhled a viděl smutnou dystopii. Konec civilizace právem patří mezi špičku ve svém žánru.