Přestup v Pekingu

Konec dubna se nachýlil a s ním nadešel i čas návratu do Číny. Ze začátku probíhala cesta naprosto hladce. Řidič našeho autobusu do Prahy měl nejen obrovský břich, ale i mnoho zkušeností s dopravou. Ráno přijel včas, zatáčky krájel jak salám a v Praze, kde provoz zhoustl, se nebál třikrát opustit stanovenou trasu, aby všem svým cestujícím zachránil trochu času. Na Florenc jsme sice i tak dorazili o 50 minut později než podle jízdního řádu, leč na dané podmínky to byl obdivuhodný výkon. A rezervu jsme si dali, takže jsme po celou tu dobu mohli zůstat klidní.

Navzdory zpoždění nám zbylo dost času na krátkou návštěvu Prahy. Sjeli jsme metrem do Dejvic, kde jsme chtěli omrknout Národní technickou knihovnu. Nebyli jsme si jistí cestou, ale s velikou radostí jsme si uvědomili, že ačkoli se tam nevyznáme, lidi okolo stále vlastně mluví stejnou řečí. :) Slovo dalo slovo a už jsme si to štrádovali kýženým směrem. Knihovna byla skvělá, podívali jsme se na provokativní expozici o svobodě (podobnou v Číně asi nenajdeme). Želbohu jsme si špatně spočítali čas (= já) a zmizeli o hodinu dříve, než bylo nutné.

Letište Václava Havla je malé a odbavení bylo naprosto jednoduché. Paní za přepážkou zvážila naše jediné zavazadlo a zkontrolovala víza. když viděla v každém pasu 4, zavtipkovala a popřála příjemný let. Následně přišel čas na svačinu. Ani ne proto, že bychom byli hladoví, ale přes security by nás s naším jídlem nepustili. :) Nalámali jsme to do sebe a vyrazili. Kontrola byla těsně před bránou, takže fronta byla velmi krátká. V Evropě sice nutí sundat pásek, ale i přes to je to daleko pohodlnější a rychlejší, než jinde. Posléze jsme v klidu vyčkali na letadlo, jež už bylo k vidění přes zmoklá okna, a naši 10 hodinovou cestu.

Hainan airlines nám pustili své pochybné instruktážní videa jak přežít a mohlo se startovat. Čím se tenhle let výrazněji lišil od ostatních bylo, že s námi cestovalo asi padesát hokejových juniorů z klubu Slavia Praha. Většina asi letěla prvně, byli nadšení, chtěli vše vyzkoušet a to se zřejmě projevilo na jejich chovali. Byli trochu jako primadony v první třídě. Čínským letuškám říkali “kámo”, řekli si o zmrzlinu, nevědíc, že není v nabídce, ale skutečně ji dostali :) a vydrželi čerství a bujaří celou noc. Klobouk dolů.

V Pekingu jsme měli na přestup krásné 2 hodiny. Přesto jsme se raději rozhodli zbytečně neotálet a projít si to co nejrychleji. Obvykle se při vystupování nikam nehrneme a stroj opouštíme mezi posledními. Ne, že bychom si tentokrát klestili cestu lokty, ale podařilo se nám dostat se do prvního autobusu (některá letadla nepřijíždí přímo k bráně, dopravu mezi letadlem a letištěm obstarávají busy). I do fronty na pasovou kontrolu jsme přišli včas. Poplácali jsme se po ramenou, zatím to jde krásně…

Letiště v Pekingu. Nás dobrodružství čeká na starém terminálu, v levém horním rohu fotky (ještě nalevo od přistávací dráhy).
Letiště v Pekingu. Nás dobrodružství čeká na starém terminálu, v levém horním rohu fotky (ještě nalevo od přistávací dráhy).

Po kontrole jsme si vyzvedli batoh a náš další úkol byl odbavit ho znovu pro další let. Času máme hromadu. Letadlo startuje za 1 hodinu 40 minut, konec boardingu je o čtvrt hodinu dřív, tj. za 1 hodinu 25 minut. Mezi místem, kde si ho vezmeme a tím, kde ho odevzdáme, je však kontrola. To je poměrně opruz, protože tím musí projít i kupa Číňanů, z nichž mnozí tlačí vozík s 3-5 zavazadly. Brána na kontrolu je otevřena jedna a fronta ve tvaru nálevky je obrovská, moc se nehýbe a pokud, tak protože do sebe lidí strkají a tlačí, ne protože by to šlo dopředu. Asi za dvacet minut strkání jsme konečně vložili batoh na pás, kterej projel rentgenem, jež pravděpodobně ani nikdo skutečně nekontroluje a šli jsme dál. Zbývá asi 1 hodina 05 minut.

Občas mi někdo sdělí obavu, že by se cestovat letadlem bál, už jen protože by nevěděl kudy kam na letišti. Na to zpravidla odpovídám, že všude je pěkné značení, co člověka provede a není se čeho bát. Tak úplně pravda to není. Třeba tady značky prakticky chyběly a my museli jít prostě za nosem. Našli jsme sice dveře s nápisem “Domestic transfer hall”, ale ty byly zamčené. Sakra, to se nám vlastně stalo i při první cestě! Po dalším pokusu jsme se na terminál s vnitrostátními lety přecijen dostali. 55 minut. Ale co čert nechtěl, na tabulích se spoji ten náš nikde nebyl…

Relevantní značení opět nikde. Záblesky vzpomínek nám připoměly, že je potřeba dojít na druhý terminál. Cesta tam díky jezdícím pásům trvá slabých 10 minut. Konečně jsme dorazili k přepážkám, kde odbavovala naše společnost. Ne náš let, ale naše společnost. Ve frontě tak čekáte s lidmi, kteří letí i do jiných měst v jiné časy (čili chvátáte a před vámi mohou být lidi co mají ještě třeba 2 hodiny). Nám zbývalo asi 45 minut.

Fronta u přepážky
Co v těch kufrech mají?

Když jsme čekali, trochu jsem kritizoval množství zavazadel, který s sebou mnoho lidí mělo a jež dramaticky zpomaluje celé letiště - kontroly, odbavení, nakládání atp. To jsem nevěděl, že ten Čínan s čtyřmi kufry za námi umí perfektně česky. :) Dal se s námi do řeči (o kritice zavazadel jsme taktně mlčeli), hlavně sdílel svou obavu, že nestihne svůj let. Naše fronta totiž postupovala nejpomaleji ze všech a hodiny tikaly. My jsme stále byli ještě relativně v klidu a vzhledem k tomu, že jeho let byl o 15 minut později, uklidňovali jsme i jeho. Poměrně záhy se však naše pohoda začala vytrácet.

Když jsme si totiž frontu trpělivě vystáli, hoch za přepážkou (na jmenovce měl že je akorát v záběhu, proto to pomalé tempo fronty) nám řekl, že nás odbavit nemůže (nevíme proč) a že musíme jít na přepážku č. 24 naproti. Pecka. Brána zavírá za 20 minut.

Multitasking ve své nejryzejší formě.
Multitasking ve své nejryzejší formě.

Postupně to ale nabíralo další obrátky. Na přepážce č. 24 a 25 byli dva chlápci a mezi nimi stála nějaká paní. Pánové pracovali na několika úkolech zároveň (během našeho odbavování stihl 6 telefonů a dalšího člověka v řadě), vedlejší chlápek dělal něco podobného a paní uprostřed sahala do práce nebo na telefony jim oběma. Chaos. Nakonec nás neodbavili ani oni, ale řekli nám, že musíme letět s jinou společností (nevíme proč). Na kus utrženýho papíru napsali číslo letu (pouze o 15 minut později než náš původní let) a přepážku, kde nás konečně odbaví. Ta byla na druhém terminálu. Pecka! 30 minut (čekání ubralo, posunutí letu přidalo).

Tak půlhodinu zpět s námi chlapík ve frontě bojí, že to nestihne. A my teď musíme dojít na druhý terminál a zase do fronty. Svižně se přesouváme na změněný terminál. 27 minut než nám zavřou vrata. Tam se naštěstí ukáže, že nás nasměrovali na speciální přepážku a odbavení proběhne rychle a souběžně i pro další dva nezávislé lidi, kteří nechtěli čekat za žlutou čárou. 23 minut.

Konečně máme palubní lístek! Hurá! Teď už jen dlouhá security prohlídka, která je opět společná pro všechny (i ty, kteří přišli s rezervou a budou se ještě hodinu nudit při čekání na boarding). To znamená vyndat věci, nechat to proskenovat, nechat se ošahat. 6 minut. Načež mi řekli, že jsem nevyndal nabíječku z batohu. Takže dodatečně vyndavám a pracovník ostrahy to nese znovu na začátek. Ale pásek jsem sundavat nemusel :). Janču jsem vyslal dopředu, aby to letadlo zdržela, protože na tabuli blikal nápis last call ještě předtím, než jsme procházeli bezpečnostním rámem.

Když byli spokojení, začal jsem to všechno házet zpátky do báglu, pak mrknul na směrovku a dal se na úprk. 4 minuty. Bežel jsem podle šipek, které mě vedly až do toho nejzazšího kouta letiště. :) A tam brána nebyla! Cestou jsem totiž minul nenápadnou odbočku na eskalátor. Takže zpět, eskalátor, proplést se mezi lidma, pak zatočit a… jo! Už to vidím! A sedí tam ještě tolik lidí, to je divné. Aha, ty ještě patří k druhé bráně. U ty naší není vůbec nikdo, krom Janči. Ta je jednou nohou v letadle, druhou venku a statečně tak zajišťuje, aby se to neodlepilo ze země bez nás. Letuška bere můj palubní lístek, odtrhává část a rukou indikuje, že se máme pustit dál. A ještě jsme luxusní 2 minuty čekali v autobuse než se zasyčením zavřel dveře a popovezl nás do správného letadla.

Letadlo před odletem
Podařilo se!

Co říci závěrem? Snad jen že čínská organizovanost a oddanost bezmezné kontrole učiní i z běžného nudného přestupu celkem napínavé dobrodružství. Anebo si na tomto příkladu představíme termín security theatre (bezpečnostní divadélko). Aby se občané cítili bezpečněji, investuje se do rozsáhlejších prohlídek a restrikcí. Ty paradoxně šanci na odhalení problému snižují, protože se kapacita kontrolorů rozloží mezi všechny cestující. Takže rychlejší, pohodlnější (i bezpečnější) odbavení vyměníme za pouhé zdání bezpečnosti.