Kuala Lumpur

Rozhodnutí podívat se do Malajsie nebylo nijak promyšlené, ani jsme si neplnili dloholetý sen. Na přelomu ledna a února se konal nový čínský rok, kdy ohromný množství lidí dostane prázdniny/vezme si dovolenou a jedou do svých rodných vísek slavit. To se projeví naprosto všude - polovina obchodů je zavřená, druhá zase navýší ceny. Je složité (nezřídka nemožné) sehnat sedadlo v nějakém prostředku hromadné dopravy, dokonce i kadeřníci požadují po zákazníkovi, aby z peněženky vytáhl více bankovek. Vliv prázdnin cítíme i ve škole. Studenti preferují prázdniny a i my se tak můžeme připojit k těm, co si plánují udělat výlet. Možnosti byly v zásadě dvě. Zůstat v Číně nebo jet za hranice. První možnost jsme docela rychle zavrhli, jelikož toho máme dost, pamatujeme si poslední čínskou akci, kde nebylo k hnutí a stejně už nebyly lístky ani na vlak. Prostě vypadnout z Číny je fajn, a o svátcích to platí dvojnásob. :)

Oslavy Čínského nového roku
Oslavy Čínského nového roku

Když jsme měli jasno, že z Číny odletíme, museli jsme dořešit, kde přistaneme. Některé země, jako třeba Vietnam odpadly, protože se předem musí zařídit vízum. A pak odpadlo mnoho dalších, kvůli ceně letenek. Zbyla akorát Malajsie. :) Ani ta nebyla za hubičku, přecijen zdražují všichni a dopravci mají žně, jelikož o každé sedadlo se vede boj. Cena byla asi 2,5 krát dražší než jindy. Tyhle masové prázdniny mi přijdou velmi iracionální, ale holt to tady tak mají… Nákup samotné letenky byl taky trochu dobrodružný, protože zbývaly jen dvě místa. Při placení jsme narazili na limit a nemohli to koupit zárověň. Druhou letenku jsem musel koupit ze své karty, v tom byl ale háček. Potvrzovací kód mi měl přijít na simku, kterou jsem používal jen v prvních dnech (když jsem zakládal účet). Nemohli jsme ji najít, pak se ukázalo že se nevejde do nového telefonu, tudíž byla potřeba zapnout starý, který nabíhal zdánlivě dlouhé minuty. Jestli pořád máte v paměti, jak jsem zmínil ten nedostatek míst, možná už tušíte, kam to směřuju… Co naplat, koupili jsme to až na druhý den, s tím že se tam pak potkáme na snídani. :) Nakonec to nebylo třeba, následnující den se tam zase jedno místo objevilo a tak jsme (za nemalý příplatek) provedli změnu.

Samotný let byl docela normální, letišní hala v Kuala Lumpur na první pohled příjemná - plná nejrůznějších lidí, barev, obleků a šatů a taky úsměvů. Linka letiště-centrum je taky parádní. Autobus vypadal jako nějakej výletní, s ohromným prostorem na nohy a všude měl koberce. Malajsie je jedna z mnoha anglických kolonií, čili volant (i autobusák) byl na pravé straně. Řídil to takovej mlaďoch, který to měl docela v paži a zatáčky krájel jako salám, ani nezpomaloval. Dovezl nás nicméně v pořádku až na stanici zvanou Sentral. Podle ilustrované mapky města, kterou klasicky v neznámém prostředí ukořistíme při první příležitosti, to vypadalo, že hostel není daleko a ačkoli bylo už asi po desátý večer a my byli unavení cestou, vydali jsme se pěšky. Je to nejlepší způsou objevování a taxík je nuda.

Po asi půlhodině cesty, kdy jsem pořád nebyl úplně schopný potvrdit, kde jsme, začala Janča vykazovat trochu známky nervozity a skoro se i zdálo, že ji ten pochod moc nebaví. Za to já si to užíval a i svou čest jsem uchránil, když jsme nakonec zdárně cíle dosáhli. Zárověň jsme si udělali docela dobrý úvodní obrázek o městě, vzdálenostech atp., což se nám později hodilo.

Na hostel jsme došli někdy chvilku po půlnoci a moc neotáleli a šli spát. Na Kuala Lumpur jsme si vyhradili jeden den, bylo potřeba být svěží. Možná to ale nebylo ani tolik potřeba, samotný kontakt s tou kulturou byl velmi povznášející. Ráno jsme vyrazili metrem k jeskyním Batu. Tam se jednou za rok odehrávají takový šílený festivaly, jež vypadají trochu jako masopust. Lidí je tam ale podstatně víc a narozdíl od našinců např. do svých zad napíchají háky, nebo si probodají tváře jehlicemi. Bohužel/chválabohu ten festival byl až týden po našem odjezdu. To ale neznamená, že se tam jinak nic neděje. Jednak to tam pulzuje životem - místní i turisté, mnoho chrámů s věřícími (v Malajsii je hinduismus, budhismus, křesťanství, islám i něco čínského), opice… ty jsou poměřně zvyklé a oprsklé. A samozřejmě zvědavé. Jak vidí igelitku, musí se jí zmocnit a nakouknout, co obsahuje. Tuhle lekci jsme nevyzkoušeli na vlastní kůži, ale zprostředkovaly nám ji místní děti. Jen co kolem nás prošli, ofoukl nás jemný vánek, to jak se za nimi hnal velký opičák. Zareagovali asi tak, jako by to udělal každý z nás. Tašku pustili, vykřikli, zkameněli a byli rádi, že se nezašvihli. :) Nevím, čím ty opičáky turisti krmí, ale tenhle loupežník vypadal jak kulturista na steroidech. No, ale dál.

Prošli jsme kolem sochy, která patří k nejvyšším na světě a vystoupali po dlouhých shodech k obrovské jeskyni. Tam jsme šli na prohlídku, kde jsme viděli i unikátní faunu. Stonožky, netopýry, pavouky. Mají i hada, který šplhá ke stropu a lapá netopýry, toho jsme však nezahlédli.

Druhá jeskyně
Druhá jeskyně

Druhá jeskyně nebyla už tak přírodní a autentická. Byl tam velký malajsijský betlém. Mezi návštěvou obou jeskyní jsme ještě zašli na jídlo. Vybrali jsme si jakousi místní jídelnu, která opět vzbuzovala trochu pochybnosti u Janči.

Festival mají tak rádi, že povedenými fotkami tapetují i restaurace. Dobrou chuť!

Asi proto, že asi z dvaceti hostů byla jediná holka. Nic jiného však nenasvědčovalo, že bychom něco zanedbali, a tak jsme se dali do jídla. Já, koukaje po ostatních, jsem pochopil, že je tu normální jíst jako v Indii, tzn. rukama. Srdce mi zaplesalo a prsty už se bořily do té kaše. Moc jsem si pochutnal. Po jídle jsme si umyli ruce a vyšli ven. A hele, ty ruce jsme si ani mýt nemuseli, byla bouřka. :) Sundal jsem boty a triko, nacpal do batohu a ten přikryl pláštěnkou. Místní moudrý muž mi poradil, že se dá délka přeháňky těžko odhadnout, ale pokud prý chceme požehnání přírody, není vhodnější chvíle než této. Osvícený muž. Takže se tu dá chodit na boso, skákat v kalužích a jíst rukama, přičemž to nenadzvedne prakticky žádné obočí.

Petronas towers
Petronas towers

Pak jsme se vrátili do centra a křížem krážem ho prošli. Památka střídá zajímavou moderní architekturu, moderní architektura střídá krásný parky, parky střídají rušné a pestré uličky. V jednom z parků, resp. starém městkém minipralese, mají i lanovou stezku, kterou jsme si nenechali ujít. Nejvýraznější jsou však dvě výškové budovy (věž Menara a pak ikonická dvojčata Petronas towers), jež se dostávají na seznamy nejvyšších budov na světě. U Petronas towers jsme pak sedli do parku. Na trávě jsme našli ležet 15 000 indonéských peněz. Nejprve jsme čekali, až se objeví nešťasný hledající člověk. Toho ale nevidět. Vymyslili jsme tedy odzkoušenou strategii. Utratit to nějak dobročinně. Jenže když pak jsme zjistili, že 15 000 indonéských rupií je asi 28 korun, jsme od toho nápadu opět upustili.

Druhý den ráno jsme spěchali na autobus, jež nás měl odvézt na sever do městěčka Jerantut, odkud jezdí lodičky do pralesa. Nicméně problém vykoupených autobusů nemají jen v Číně. Museli jsme tady čekat asi 6 hodin na další. Narozdíl od dalšího českého páru, který zůstal čekat na zasstávce a nudil se, my nelenili, sedli na jednokolejku a přejeli celé město, kde mají rozlehlý a krásný park. Taky jsem se tam byl proběhnout a zacvičit na plácku s baobaby. 6 hodin uteklo velmi rychle a proto jsme zase jednokolejkou přejeli zpět a tentokrát už doopravdy vyrazili. Janča brzo usnula, já pozoroval rychle měnící se okolí, jež ubíhalo za okny. Poměrně záhy ale bylo docela jednotvárné a provoz zhoustl, že jsme se jen pomalu šinuli. Zalovil jsem teda pro telefon a počal číst. Když jsem po čase vzedl zrak, zjistili jsme, že jsme přijeli do zaplavené oblasti. A že voda ještě ani neopadla. To pro nás byla docela novinka…

Záplavy
Záplavy

A jak to bylo dál? Dokázali jsme se s tím vyrovnat? Jaké dobrodružství na nás čekalo v parku? Jaké zvíře nás kouslo, které vrčelo a co raději upláchlo? O tom všem zase příště…